Proč jsem se rozhodla psát blog?

Když nemůžu tančit, tak o tom budu aspoň psát. Do této věty by se dala shrnout frustrace celého uplynulého roku, kdy jsme z „epidemiologických důvodů“ nemohli tančit. Určitě namítnete, že tančit nám nikdo nezakázal – tančit přece můžeme i doma. Ano, to je pravda, ale tanec či umění obecně není jen o umění samotném, ale o sdílení. A nemyslím teď „virtuální“ sdílení, ale skutečně to fyzické.

Za tu dlouhatánskou dobu, kdy nám říkají, že kultura je něco, co si přece můžeme odpustit, jsme my umělci měli obrovskou příležitost na zamyšlení nejen nad uměním, ale i kulturou. Většina umělců nebo uměleckých souborů začala pracovat nějakým způsobem „virtuálně“. Můžete se tedy podívat na nejrůznější představení online – ať už divadelní, taneční, hudební atd. Virtuálně probíhá i spousta webinářů, workshopů, seminářů, dokonce i umělecká výuka dětí a mládeže. Hodně jsem přemýšlela o tom, co virtuální prostředí nedokáže nahradit.

A odhlédněme teď chvíli od technikálií – od toho, že k online výuce potřebujete kvalitní techniku, kvalitní internetové připojení, kvalitní aplikaci, ale také to potřebují všichni, kdo jsou na druhé straně. To teď nechme stranou.

Noty, taneční kroky nebo psát písmena se přece můžeme naučit i přes obrazovku. Ano, to můžeme. ALE – noty nejsou hudba, taneční kroky nejsou tanec a psaní písmenek nejsou básně. Jsou to pouze PROSTŘEDNÍCI k vytvoření daného umění. K umění totiž potřebujete 3 složky – tělesnou (to je ta fyzická stránka-naučit se noty, vyladit si hlasivky, naučit se taneční kroky..), duševní (tedy vaše emoce – a vlastně to, jací jste, protože vlastní osobnost umělce se v umění vždy projeví; nebo emoce, které svým uměním chcete vyjádřit) a složka duchovní. Propojení tělesné a duševní složky by možná na dálku přes počítač ještě šlo, ale napojení na složku duchovní je to, na čem veškerá online výuka zkrachuje.

Duchovní je totiž božské nebo chcete-li vesmírné a napojení se na toto božství nedokáže zprostředkovat žádná technika, to je totiž na této planetě výsostné umění člověka. Napojení se na tuto božskou-vesmírnou energii se nedá naučit, ale můžete ho pocítit právě ve společnosti umělců. Technika to přenést nedokáže. Můžete se tedy dívat na online taneční představení a unášet se krásou toho, jak tanečníci pracují se svým tělem, jak krásně souzní s hudbou, ale věřte mi, že závan onoho božství pocítíte jen, když jste s nimi fyzicky ve stejném prostoru.

I z tohoto důvodu mě nikdy dřív nenapadlo tančit „virtuálně“ – jsem opravdu přesvědčená, že při online přenosu nám uniká to nejdůležitější z celého umění.

 A to si myslím je z hlediska kultury a umění největší katastrofa této nešťastné doby – že jsme se nechali přesvědčit, že se bez „toho“ obejdeme. Můj názor je, že náš život bez umění je neskutečně ochuzený právě o to vesmírně-božské.

Nicméně už to všechno trvá strašně dlouho, a tak jsem se rozhodla, že dokud se nebudeme moct potkat opět fyzicky (na což se neskutečně těším), budu o tanci aspoň psát a pokusím se Vám zprostředkovat co nejvíce z umění, které jsem měla tu čest poznat v tomto životě.