ZROZENÍ ZNAČKY DUENDE DE BAILE

Jednoho krásného slunečného dne, kdy se ve vzduchu vznášela vůně právě upečených buchet z restaurace pod naším bytem, jsem se postavila před svojí (úplně narvanou) skříň a jako vždy si povzdechla: „Ach jo, zase nemám co na sebe!“

Dřív jsem tuto větu brala naprosto automaticky, jako něco, co my ženy prostě říkáme „normálně“. Od malička jsem totiž tuto větu slýchávala jak od žen ve svém okolí, tak od mužů, kteří si touto větou z žen dělávali legraci. Brala jsem to tedy tak, že my ženy „jsme prostě takové“.

Toho slunného dne se zvláštní atmosférou jsem si však unaveně sedla na postel a pozastavila se nad tím, co vlastně říkám. Vždyť je to hrozné – moje skříň přetéká oblečením a přitom se cítím, že si vlastně nic z toho nechci obléct.

PROČ? Pomalu a v tichosti jsem začala vyndávat ze skříně jednu věc za druhou. Nad každým kouskem oblečení jsem se zamyslela – proč ho nechci nosit? Vždyť jsem si ho koupila, protože se mi tak líbil! Probrala jsem takto celou skříň a s narůstajícím zděšením mi začalo docházet, že oblečení, které nosím opravdu ráda, mám méně, než šafránu…

Po několika hodinách, kdy ve vlnách střídavě přicházelo uvědomění, překvapení a zklamání jsem vybrala 3 (ano, slovy TŘI) kousky, které nosím moc ráda a nejradši bych je nosila každý den. Vedlo mě to k novému zamyšlení – proč právě tyto tři kousky? Co je na nich tak výjimečného?

Objevila jsem v sobě několik poznatků – každý z těchto kousků mi:

• 1) perfektně seděl na moji postavu a při pohledu do zrcadla jsem se cítila polichocená, protože krásně vynikly mé křivky, které mám tak ráda
• 2) materiál, ze kterého byl daný kousek vyroben, mi byl natolik přijemný, že jsem ho na těle skoro necítila a byla jsem prostě jako „ve své kůži“
• 3) barvy, do kterých byl daný kousek laděn, byly se mnou perfektně v souladu.

Tedy STŘIH, MATERIÁL, BARVA – zase svatá trojice:-) Všechny tři složky byly v naprostém souladu – nikde mě nic nedřelo, netahalo, ale hlavní byl ten POCIT. Pocit, že tohle jsem já, že v tu chvíli jsem sama sebou. Ten pocit byl neskutečně krásný, a proto jsem chtěla toto oblečení nosit každý den. Bylo totiž v souladu nejen s mým tělem, ale i s mojí duší. Bylo mi 40 let a byla jsem nesmírně vděčná za tohle pochopení. Od té doby jsem se chtěla postavit před svůj šatník a obléct si nejen tělo, ale i duši…

A jak už to v životě bývá – přišel návrat do reality.. Se třemi kousky si asi dlouho nevystačím. Takže – co teď? Ty tři kousky byly ze třech různých obchodů a já si myslela, že už jsem na to přišla – prostě půjdu do těchto tří obchodů a nakoupím si tam úplně všechno od ponožky až k zimnímu kabátu. S nadšením a příjemným očekáváním jsem vyrazila na nákupy. Následovalo další, snad ještě bolestnější zklamání… V každém z těch obchodů mi totiž seděla právě ta jedna jediná věc, kterou už jsem měla! Jak to?! To jsem jako vážně odsouzená k věčnému bloudění mezi obchody a hledání „jehly v kupce sena?“

Když jsem došla domů (a uklidnila se), přišlo další pochopení – v každém obchodě se samozřejmě snaží uspokojit co nejvíce zákazníků a je tedy jasné, že tam mají oblečení na různé typy postav a na různé typy povah. Tudy tedy cesta také nevede… Ale kudy vede? Celá tato frustrace mě dovedla k pochopení, že k tomu, aby moje oblečení sedělo skvěle mému tělu i mé duši, si budu muset vytvořit cestu vlastní. Když jsem o tom hovořila s kamarádkami, zjistila jsem, že některé jdou skutečně tou cestou hledání jehly v kupce sena, kdy chodí po obchodech, vybírají oblečení po jednotlivých kouscích a moc je to baví. Já jsem však věděla, že nejsem „nakupovací“ typ a chození po obchodech mě neskutečně unavuje.

Chci to zkusit jinak, a tak přišla myšlenka, že vytvořím značku takového oblečení, ve kterém naše tělo i naše duše protančí život…